Kapitola Panslavismus a naše revoluční armáda je Masarykovým střízlivým účtováním s iluzemi, které si Češi – a Slované obecně – spojovali s Ruskem a ideou slovanské vzájemnosti. Tomáš Garrigue Masaryk v ní ukazuje, že panslavismus nebyl reálným politickým programem, ale spíše psychologickou oporou malých národů, které hledaly záchranu u velké mocnosti. Sleduje rozpad carského Ruska, nástup bolševiků i proměnu revoluce v diktaturu a vysvětluje, proč se československá otázka nemohla opřít o Rusko, ale musela se emancipovat vlastní aktivní akcí, legiemi a mezinárodní podporou demokratického Západu. Celá kapitola je vlastně varováním před politickým sentimentem: bez kritického myšlení, mravního základu a odpovědnosti se i vznešené ideje mohou změnit v klam – a svoboda v nový útlak. Klíčová část je věnována bolševismu a také jeho vůdci Leninovi. Masaryk se s bolševismem setkává nikoli jako s teorií z knih, ale jako s prudkou, neklidnou silou, která v Rusku rozleptává všechno, co dosud považoval za politický rámec. To, co se zpočátku jeví jako okrajové hnutí, se v jeho líčení mění v nečekaně disciplinovanou, fanatickou a radikální skupinu, jež dokáže mluvit jazykem zoufalství i naděje zároveň. Bolševici nejsou romantickými revolucionáři – jsou chladní, účeloví a ochotní obětovat cokoliv, včetně samotné pravdy, aby se dostali k moci. Postava Lenina vystupuje u Masaryka téměř paradoxně: není to charismatický tribunní řečník, ale muž s tvrdou vůlí a úzkým viděním světa. Masaryk v něm vidí člověka, který podřizuje všechno jediné ideji – revoluci za každou cenu. Leninova síla není v empatii k lidem, ale v neochvějné víře, že dějiny lze zlomit silou, lží a terorem, pokud to poslouží „vyššímu cíli“. Bolševická politika podle Masaryka nestaví na svobodě, ale na chaosu. Bolševici slibují mír, chléb a spravedlnost, zároveň však systematicky rozkládají stát, armádu i společnost. Masaryk si všímá, že jejich internacionalismus je ve skutečnosti novou formou diktatury – tentokrát ne carské, ale stranické. Revoluce, která měla osvobodit, se mění v mechanismus ovládání. Zásadní je Masarykovo zklamání: bolševismus definitivně boří iluzi, že Rusko může být přirozeným nositelem slovanské demokracie. Místo očekávané svobody přichází teror, místo solidarity násilí, místo humanity cynická manipulace mas. Masaryk zde vidí potvrzení svého dávného přesvědčení, že bez mravního základu se žádná revoluce nemůže stát skutečným pokrokem. Bolševismus je pro Masaryka varováním – nejen politickým, ale civilizačním. Ukazuje, jak snadno se může revoluční jazyk změnit ve slovník moci a jak rychle se ideál rovnosti může proměnit v nový útlak. Právě zde se definitivně odděluje jeho pojetí demokracie od revoluční diktatury: svoboda podle něj nevzniká výbuchem, ale odpovědností. A v tom je jeho spor s Leninem nepřeklenutelný. Na druhou stranu přiznává, že ruská revoluce paradoxně pomohla vzniku samostaného Českolsovenska. TGM: Světová revoluce (ČÁST 5) čte: Vladimír Vokál délka: 3 hod 05 min velikost: 217 MB