Chtěl osvobodit člověka. Revoluce mu sťala hlavu. Vladimír Vokál vrací do dějin zapomenutého Moravana

Narodil se v židovské rodině v Brně, stal se katolíkem a šlechticem, aby nakonec odjel do Francie bojovat proti světu privilegií. Moses Dobruška prožil několik životů a žádný z nich ho neochránil před gilotinou. Vladimír Vokál v knize Moses Dobruška: Moravská stopa ve Francouzské revoluci odkrývá osud muže, jehož úvahy o svobodě, rovnosti a nebezpečí většinové moci znějí překvapivě současně.

Dne 5. dubna 1794 skončil na pařížském popravišti muž, který věřil, že Francie může nabídnout lidem nový začátek. Spolu s Georgesem Dantonem a Camillem Desmoulinsem zemřel také Junius Frey, rodák z Brna, původním jménem Moses Dobruška. Revoluce, k níž upnul své naděje, jej odsoudila jako svého nepřítele. Za jménem jednoho z mnoha popravených však zůstalo dílo, které otevírá podstatně zajímavější otázku než jen to, proč se tento Moravan dostal pod gilotinu: co všechno mohl říci světu, kdyby mu dějiny dopřály více času?

Novinář, spisovatel a politolog Vladimír Vokál se v jeho životopise vydává po stopách člověka, jehož pověst dlouho určovala obžaloba a podezření z finančních machinací. Prochází jeho literární práce, politické texty i osobní dokumenty, které skončily v pařížském archivu po zásahu revolučních úřadů. Dobruškův příběh tak získává další rozměr: vedle dobrodruha, obchodníka a muže s pozoruhodnými kontakty vystupuje do popředí myslitel. Člověk, který se pokoušel pochopit mechanismy útlaku a navrhnout společnost, v níž původ přestane rozhodovat o lidské hodnotě.

Dobruška se narodil 12. července 1753 do zámožné židovské rodiny. Peníze mu otevíraly možnosti, náboženská příslušnost mu však vymezovala hranice. Vyrůstal v prostředí, které pěstovalo vzdělanost a zároveň zakoušelo omezení vnucená většinovou společností. Vokál právě v této zkušenosti hledá jeden z klíčů k jeho pozdějšímu myšlení. Rovnost pro Dobrušku mohla mít velmi konkrétní podobu: možnost vstoupit do světa, který člověka posuzuje podle schopností, místo aby mu předem přidělil místo podle narození.

Následovaly proměny, které by vystačily na několik životopisů. Dobruška přijal katolickou víru, začal užívat jméno Franz Thomas Schönfeld a později získal šlechtický titul. Pohyboval se v prostředí osvícenství, mystiky a tajných společností, psal poezii a podnikal. Každá nová identita přinášela příležitosti i další otázky po jeho skutečných motivech. Vokál tyto proměny čte také jako zápas o přijetí: muž původem z židovského prostředí mohl měnit jména, společenské postavení i vyznání, svou minulost si však nesl stále s sebou.

Roku 1792 zamířil do revoluční Francie a přijal jméno Junius Frey. Z někdejšího šlechtice se stal stoupenec republiky, která slibovala odstranit dědičné výsady. Do Paříže přišel s mladším bratrem Emmanuelem, sestrou a synem; manželku a dvě dcery zanechal ve Vídni. Navázal kontakty s revolucionáři a jeho rodina se sňatkem sestry s poslancem Françoisem Chabotem přiblížila politické moci. Ocitl se blízko uskutečnění svých představ, ale zároveň v prostředí, kde se osobní vztahy, peníze a politika proplétaly s mimořádně nebezpečnými důsledky.

Právě tehdy vznikla jeho Philosophie sociale, vydaná v roce 1793. „Bořili jsme, nyní stavme – vytvářejme,“ vyzývá Dobruška v překladu citovaném Vokálem. V těch několika slovech je obsažen problém každé revoluce: svrhnout dosavadní moc ještě neznamená vytvořit spravedlivější uspořádání. Nadšení musí vystřídat práce na institucích, pravidlech a vztazích mezi lidmi. Dobruška žádal, aby se nový řád opíral o rozum a mravní zásady. Samotný pád monarchie mu jako důkaz vítězství svobody nestačil.

Jedna z jeho nejsilnějších myšlenek míří k nebezpečí většiny. Dobruška upozorňoval, že také většina může podlehnout omylu, předsudkům a zkaženosti. Ani zákon přijatý jménem lidu proto nemusí být spravedlivý. Nad okamžitou politickou vůli stavěl základní principy lidských práv, které moc nesmí porušovat. V době revolučních proklamací tak formuloval nepohodlné varování: tyranie může přežít sesazení krále a pokračovat pod novým jménem, s novými představiteli i novými hesly.

KOSMAS - klasickou knihu i audioknihu najdete třeba zde.

Stejně naléhavě působí jeho úvahy o hranicích svobody. „Jakmile svoboda překročí hranice své rovnosti a pokusí se zasahovat do rovné svobody druhého, přestává být svobodou,“ píše v pasáži, kterou kniha připomíná. Svobodu chápe jako vztah mezi rovnocennými lidmi: moje právo nemůže sloužit jako oprávnění k vašemu podrobení. Vokál tuto formulaci porovnává s pozdějším myšlením Johna Stuarta Milla. Dobruškův text přitom ukazuje především to, jak výrazně dokázal otázku svobody spojit s odpovědností vůči druhému člověku.

Také rovnost pro něj znamenala odstranění výsad a uznání společné lidské důstojnosti. Právo být svobodný člověku náleží z podstaty jeho lidství; vládce ani většina mu je teprve neudělují. Vokál současně ukazuje složitost tohoto projektu. Dobruškova důvěra v poznatelný, závazný princip ponechává otevřenou otázku, kdo jej bude vykládat a jak bude taková moc kontrolována. Právě zde jeho filozofie vybízí k dalšímu přemýšlení: touha ochránit člověka před svévolí se setkává s vírou, že lze nalézt jediný správný řád.

Kniha otevírá také otázku Dobruškova místa v počátcích společenských věd. Jeho snaha zkoumat společnost a její zákonitosti dovoluje hledat souvislosti s pozdějšími projekty Saint-Simona a Augusta Comta. Se Saint-Simonem jej navíc spojoval pobyt ve stejné pařížské věznici. Vokál sleduje možné cesty, jimiž mohly Dobruškovy myšlenky působit dál. Pro čtenáře je to podnět přemýšlet i o tom, jak vznikají dějiny idejí: vedle slavných jmen v nich zůstávají lidé, jejichž texty přežily, ale jejichž podíl na společném hledání postupně zastřelo zapomnění.

Dobruškův vlastní prostor se mezitím uzavíral. Podezření kolem likvidace Východoindické společnosti, vazby na Chabota i odhalená šlechtická minulost jej vtáhly do soukolí revolučního vyšetřování. V atmosféře strachu ze zahraničního spiknutí se jeho někdejší život v habsburské monarchii měnil v přitěžující okolnost. Vokál popisuje proces, v němž byli různí obžalovaní spojeni do obrazu společného nepřítele. Dobruškův osud tím získává krutou souvislost s jeho dílem: sám zakusil moc, která si přisvojila právo rozhodovat, kdo ještě patří do společenství svobodných lidí.

Nejosobnější hlas však zaznívá v posledním vzkazu synovi z 19. března 1794. Dobruška jej žádá, aby jednou znovu vydal jeho dílo a hájil jeho památku; současně myslí na manželku, dcery a sestru. Přes vlastní utrpení stále doufá v budoucnost republikánské Francie. Zůstává po něm obraz člověka plného rozporů, jehož víra přežila i zhroucení osobních nadějí. Vokálova kniha vrací tomuto muži životní příběh i hlas. A s nimi otázku, kterou po sobě zanechal: jak vybudovat svobodnou společnost, která si při obraně vlastních ideálů nezačne vyrábět další oběti?