Masaryk proti Leninovi. TGM ve Světové revoluci psal o bolševismu, který se bál svobody
Tomáš Garrigue Masaryk nezažil bolševismus z doslechu ani z novin. Viděl ho zblízka – v Rusku, uprostřed války, revoluce a rozkladu starého světa. V pamětech Světová revoluce se střetává s Leninem ne jako ideolog s ideologem, ale jako demokrat s režimem, který začal svobodu považovat za hrozbu.
Masarykův vstup do bolševické reality je příznačně střízlivý. „Mně bolševism v tu dobu… byl především problémem vojenským,“ píše. Ne proto, že by mu šlo jen o zbraně, ale proto, že právě na armádě se nejrychleji ukáže povaha moci. Současně však přiznává, že revoluci sledoval „se sociologickým zájmem“. Nešlo o epizodu, ale o vyústění dlouhého pozorování evropského socialismu – a právě z něj vyrostla jeho kritika marxismu i Leninovy diktatury.
Masaryk odmítá komunismus ve chvíli, kdy se mění v projekt „naprosté“ rovnosti. Taková rovnost podle něj popírá lidskou rozdílnost a dusí iniciativu. „Normální stav společnosti… nedá se uskutečnit bez silného individualismu,“ konstatuje. Individualismus tu není egoismus, ale prostor, kde se mohou projevit schopnosti jednotlivce. Bolševismus naproti tomu vidí jako extrémní centralismus: „komunism je právě centralistický“ – a ten bolševický je „velmi tuhý“, odvozený z teze a „násilně prováděný“.
Právě zde se Masaryk dotýká jádra Leninovy moci. Bolševismus není podle něj otevřený experiment, ale režim, který se považuje za neomylný. „Bolševism je absolutistická diktatura jednoho a jeho pomocníků,“ píše a přidává větu, jež překračuje ruský kontext: „věda, tak jak demokracie, je bez svobody nemožná.“ Jakmile se režim začne bát kritiky, přestává se učit – a tím se odsuzuje k omylům.
Ukázka z audioknihy:
Masaryk přitom neidealizuje ani Západ. Kapitalismus označuje za „nedokonalý“, protože rozdělení hodnot se neřídí prací, ale mocí. Jeho odpovědí je demokracie – politická, hospodářská i sociální. Demokracie bez iluzí, která chápe, že „prakticky demokracie znamená nerovnost snesitelnou… stále se zmenšující“. Žádné ráje, ale odpovědnost.
Když mluví o Rusku, jeho tón tvrdne. To, co Lenin budoval, nebyl podle Masaryka komunismus, ale „primitivní kapitalism a primitivní socialism pod dozorem primitivního státu“. Revoluce sice „vznítila smysl pro svobodu“ a posílila vědomí moci u sedláků, ale zaplatila za to vysokou cenu. Největší zlo vidí Masaryk v „rozvratu mravním, úpadku školství a výchovy“. Společnost, která ničí vzdělání, ničí sama sebe.
Snad nejpřesnější je jeho metafora: Rusové dokázali odstranit cara, ale „neodstranili carismu“. Bolševici nosí carskou uniformu „na ruby“. Vladimir Iljič Lenin tak v Masarykově čtení nevystupuje jako osvoboditel, ale jako další samozvanec v dlouhé ruské tradici.
Masarykův text není pamfletem. Je to varování před každou revolucí, která se přestane ptát a začne poroučet. A právě proto jeho kritika bolševismu nepůsobí jako historická poznámka, ale jako zpráva pro každou dobu, kdy se moc začne svobody bát.